Kdyby to bylo bývalo ..., tak bych dnes slavila ...

Kdyby to bylo bývalo klaplo, tak dneska slavím/e STŘÍBRNOU SVATBU, na pořadu dne by byly kosatce a vhodným dárkem šperk s vsazeným tsavoritem … že jste o něm nikdy neslyšeli? Ani já ne, dokud jsem nezapátrala, co že bych to vlastně byla bývala mohla dnes slavit. Ano, život si na kdyby nehraje, v pořádku. A já ani nebudu polemizovat, co by bylo kdybychom spolu zůstali, spíš tak jako přemítám … už pár let zpátky, co by bylo, kdybych se tehdy nevdala …

Možná si říkáte, že to je taky dost úlet, ale já vím, že svatba byla hlavně proto, že jsem tehdy podlehla svému okolí. Netvrdím, že bychom se nevzali vůbec, neměli děti atd. To vůbec ne! A vůbec tady nechci na nikoho cokoliv svalovat či házet nebo se tvářit, že jsem měla nůž na krku .-)) To fakt ne. Jen si tak nahlas píšu, zda by to bylo stejné, kdybych nepodlehla onomu známému a ošidnému: MĚLI BYCHOM …, MĚLA BYS …, JE NA ČASE TO POSUNOUT, … atd. atp.

Upřímně jsem tehdy měla úplně jiné plány, v klidu dodělat školu, najít si práci a začít ji dělat, protože jsem byla jako úča děsně natěšená, jak postavím české školství na nohy, jak si užiju děti ve škole …

Jenže přišla žádost o ruku, plány na svatbu … a já neměla sílu své plány obhájit, uhájit. Jak jsem psala, nikdo mě pod krkem nedržel, ale zmíněné věty byly jako kapky, které pomalu rozpouštěly moje odhodlání udělat si to po svém, ať už budou následky jakékoliv. A v tom byl háček. Strach, můj obrovský strach, že zůstanu sama, že už si nikoho nenajdu, … chápejte … ve 23 letech zcela iracionální strach, jenže pro mě byl tehdy skutečný …

A tak jsem si to v sobě obhájila, vymluvila sama sobě, že je to vlastně jedno, kdy se vezmeme, že nejde o život, že můžu školu dodělat jako vdaná, že vlastně není důvod se tomu bránit. AVŠAK ještě dneska slyším vnitřní hlásek, který mi říkal, ať se na to vykašlu, ať ještě počkáme, ať si to uděláme po svém … ALE pocit, že jsem najednou obletovanou nevěstou, že se svatba bude na zámku, že bude to či ono nakonec převážilo, protože i když hlásek ještě občas zaremcal … představa pohádkové svatby to hravě přetloukla.

Vždyť se TI plní sen, co bys jako ještě chtěla? Ano, sen se mi plnil, o tom žádná … princ … sice bez bílého koně, ale v bílém obleku … šaty jak z Princ a Večernice, nádherný zámecký park, sluníčko, úžasná hudba, auta, půlnoční ohňostroj … svět jako z pohádky. Rozhodně zpětně nelituji jediné minuty, jediné sekundy.

Co ale rozhodně vím, že to byl další střípek, kdy jsem se zase o krůček vzdálila svým životním snům a přáním, svým touhám a představám … a protože to byl model, ve kterém jsem pak pokračovala, protože ten výše zmíněný strach byl hluboce zarytý pod kůží, tak jsem se jednoho dne ocitla přesně tam, kde jsme se ocitla … nešlo jinak …

A proč Ti to celé vyprávím? Protože i když máme někdy až úzkostný strach něčeho se vzdát, někde říct co opravdu chceme, někomu dát najevo jak se skutečně cítíme, tak je buď potřeba ho překonat anebo jít, říct si někde o pomoc a zpracovat si ho s podporou, protože ať už by naše pohádka byla bývala dopadla jakkoliv, rozhodně na jejím konci mohla být sebevědomější žena ... jakože já.-)

Přeji Ti spoustu odvahy a pamatuj si, že odvaha tkví v tom,

že i přes svůj strach, jdu a udělám, po čem moje duše volá.

S láskou,

Gábi

Vnímáš, že na své STRACHY potřebuješ podporu?

V POŘÁDKU, taky jsem ji měla.

Stačí se domluvit a můžeme se vydat na společnou cestu.

PŘESNĚ TO POTŘEBUJU